Výběh s myšlenkami

Úterý

16. listopadu 2010 v 12:00 | Slečna ředitelka
Mám ráda mnoho lídí. Někoho víc, někoho míň. Na někoho, když se podívám, cítím takový mrazení po celém těle. Dávám to za vinu hormonům. Jasně! Bingo! Hormony! Ty se mnou otřásají už od malého písklete.
Říká se, že děti si začínají dělat dobře už od školky. Otírají si genitálie a zjišťuji k čemu jsou. Cože? Ony nejsou jen na čůrání?
Potom přichází předpuberta, puberta, menstruace, poluce, první polibky (někdo dřív... někdo dýl...), následuje první sex a zdánlivá dospělost. Říkáme si... jasně, už jsem dospělá, vždyť se dokážu ovládat, jenže když okolo projde nějaký opravdu pěkný kluk, když slyšíme zpívat sexy sympaťáka nebo vidíme v televizi drsného eroticky nabytého idola, neudržíme se. V mém případě začneme vydávat zvuky vzdálené i zvířecím, v případě někoho jiného je to o dalším mrazení, následném snění o tom, jaké jsou jejich děti a nakonec dojde i na sex ve snu. Moc pěkný se(x)n...
Jenže se musíme vrátit do reality. Možná, že popubertální stav se pozná podle toho, jestli se dokážeme vrátit na zem k těm klukům, kteří jsou obyčejní, nemají velké domy, nezná je alespoň půl republiky a mají jen hloupý facebook, kde mají maxiámlně 500 přátel, kterým jsou ve výsledku lhostejní (stejně tak jejcih případné holky). Žádný pořádný samec se "sex epílem" tak vysokým, že by neodolala ani panna Marie.
Nakonec se tedy spokojíme s průměrným mužem, který nám přijde vtipný, naslouchavý, akční, sečtělý... snad sofistikovaný (kdo má rád tohle slovo, nechť se přihlásí)? Dejme tomu, že umí dobře líbat - alespoň něco. Doufáme, že uživí naši budoucí rodinu a vymění žárovku, když praskne. A aby toho nebylo málo... stejně po tomhle konci zjistíme, že jsme homosexuální a odstěhujeme se ke své přítelkyni.

Chci tím říct, že mám ráda spoustu lidí. Někoho víc a někoho míň... ale nikdo není TEN ACH OCH UCH, UÍÍÍÍÍ UEEEEEE, KSSSSMPPPP... kvůli kterému vydávám nepopsatelné zvuky :)
 
 

Reklama