Moje blondýnka

24. prosince 2011 v 17:33 | Slečna ředitelka |  Terárium výtvorů
Je tak krásná... vypadá jako princezna.
Blonďaté vlasy se jí rozprostírají po celém polštáři. Ve vzduchu je svěží vůně čerstvě povlečených peřin a do pokoje proniká slabé světlo skrz závěsy.
Položím tác se snídaní na stolek a posadím se ke klavíru, který je u zdi místnosti. Netvrdím, že na klavír umím hrát ale pro ni... pro ni jsem se pár skladeb naučit musela. Začnu hrát. Tu naši tichou probouzecí... Ano, naši. Jak krásně to zní? Naše, naše, naše... Musím si to opakovat.
Házím hlavou do rytmu a spokojeně se usmívám.
"Co to děláš..." zamručí blondýnka.
"Krásné ráno, princezno." řeknu potichu jako bych ji stále nechtěla probudit.
"Víš, že jsem ti říkala, že nechci být tak rozmazlována."
"Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že tě budu rozmazlovat?"
"Děkuji..." pousměje se a posadí.
"Nebyla jsem si jistá, co máš ráda, tak jsem ti tam dala všechno, co jsem našla..." přestanu hrát.
"Myslíš v té ledničce s pár okoralými paprikami?"
"Děláš si srandu? Byla jsem nakoupit." usměji se pyšně a přisunu si židli blíž k posteli.
Políbíme se. Snad z lásky? Snad pro tu noční vášeň. Snad pro tu krásu okolo. Vždycky, když mě líbá, cítím, že bych jí dala celý svět i když vím, že za pár hodin odejde. Odejde... jako každý víkend, každou neděli, každý konec našeho shledání. Nelíbí se mi být tou druhou. Ale ta holka se mi líbí tak moc, že bych klidně byla padesátá a stále bych ji chtěla.
"Jsi šikovná holka. Je mi líto, že tě musím opustit." protáhne se. Pod košilkou se jí tímhle pohybem rýsujou dvě roztomilá ňadra s vystouplými bradavkami.
"To děláš schválně!" odvrátím pohled.
"Vlastně jo." zasměje se tím svým smíchem s dozvukem škodolibosti a zakousne se do čerstvého rohlíku s medem.
"Dojdu se vysprchovat." mrknu na ni a jdu do sprchy.
Nemyslím si, že to vydržím. Už takhle mi přijde těch pět dní jako věčnost. Nedělní odjezd patří mezi největší bolesti víkendu. A takhle se to opakuje každý týden. Možná, že ještě horší je to, že nemůžeme pořádně na veřejnost. Její přítelkyně má rozhozené sítě snad po celé republice. Bohužel zná i mě. Asi mě zná až moc. Má na mě dost věcí a to ani nejsem žádná kriminálnice. Jen jsem párkrát na něčem ulítla. Nemluvím jen o drogách. Ještě nějaké kapsářství. Asi dvakrát mě tahala z brindy a navíc princezna je na ní závislá. Finančně, psychicky... ve výsledku je to strašná mrcha. To už tak tyhle blondýny bývají. Problém je, že se od nich stejně nedokážete odtrhnout... Většinou vás přitahuje právě to, že jsou to takové mrchy.
Sprcha je osvěžující. Jako vždycky na chvíli smyju pár nejhorších myšlenek, vymydlím nějakou tu špínu v hlavě a usuším ji hezky do ztracena. Natáhnu kalhotky s krajkami a červenou ladící podprsenku. Dojdu do ložnice.
"Tak tohle miluju." natáhne ke mě ruce.
Posadím se jí na stehna a natáhnu se do šuplíku pro červená plyšová pouta...
"Teď jsi moje."
 

Můj názor na Prague Pride 2011

21. prosince 2011 v 8:29 | Slečna ředitelka |  Voliera s názory
Přes velkou snahu jsem se nakonec na tento důležitý festival nedostala, neměla jsem dost peněz na to se tam dostat, ale ráda bych se k němu vyjádřila.
Četla jsem několik článků na novinkách, ptala jsem mnoha lidí na jejich názory a zdá se mi, že je mnohem více příznivců než odpůrců - což bylo vidět i v průvodu, kde účastníci měli čtyř místné číslo a odpůrci dvou místné.
Mnoho lidí psalo, že prague pridu nerozumí. Proč takovýto lidé vycházejí do ulic, když jsme k nim všichni tolerantní. Tolerantní? A proč jste teda proti tomu, abychom chodili po ulicích? Proč házíte mezi nekonfliktní lidi dělobuchy a lahve? To vám přijde jako tolerance? Heterosexuální lidé nemají vůbec ponětí, jak těžké to občas je být jakkoliv jiný. Ať už se narodit ve špatném těle nebo být homosexuál. Někde se na nás dívají skrz prsty, někde nás uvítají s otevřenou náručí, někde je jim to jedno a někde na nás vytahují zbraně. Dokud tu budou lidé, kteří o nás budou prohlašovat, že jsme devianti (a budou ve vládě), že jsme špína a měli bychom zemřít, budeme pořád festivaly a pochody tolerance. Tady nejde o zvýraznění existence gayů, tady jde o zvýrazně jasné netolerance a existence lidí, kteří jsou ještě sto let za opicemi.
A to samé se týká gayů, kteří říkají, že se nepotřebují zvýrazňovat, protože je nikdo nediskriminuje. A co ti ostatní, které někdo diskriminuje? To jste tak sobečtí, že to nevidíte? Celý svět není jen ten váš svět. V některých krajích po nás stále házejí rajčata a chtějí, abychom nosili trojúhelníky.
Prague pride nebyl jen pochod tolerance. Byl to festival trvající několik dní. Na program se mohl přijít podívat kdokoliv, kdo měl zájem. Konali se přednášky, vyprávění, koncert, stále se něco dělo. Byl to festival nejen pro homo a trans menšinu ale pro všechny, které toto téma zajímá. Byl to festival pro přátele a fajn lidi. Je to něco jako festival fantazie, něco jako festival filmu, jde jen o to, co koho zajímá.
Ráda bych ještě uvedla na pravou míru rozdíl mezi homosexuálem a pedofilem. Homosexuál je člověk, který je přitahován ke stejnému pohlaví. Cítí k němu lásku, sexuálně ho vzrušuje, dokáže s ním žít. Nikdy nic nedělá proti jeho vůli, jinak je souzen stejně jako heterosexuál za znásilnění. Pedofil je člověk, kterého sexuálně vzrušují malé děti a většinou vše dělá proti jejich vůli, tedy dochází ke znásilnění a trvalým psychickým, občas i fyzickým následkům u dítěte, nejhorší možnost je smrt. Proto nebude nikdy, alespoň doufám, podporován pochod pedofilů.
O homosexualitě se dá mluvit jako degenerativní poruše, je to jistý druh postižení, itak se to dá brát, ALE tato porucha NIKOMU NEUBLIŽUJE. To je důležité. Stejně jako jdete okolo tělesně postiženého a nevěnujete mu pozornost, protože je to normální, stejně tak můžete bez povšimnutí projít vedle homosexuála, který si dává polibek se svým přítelem, aby si vyjádřili lásku ale na pedofila, který bude zrovna otevírat poklopec na malé děvčátko určitě pošlete policii a tak by to mělo být, protože je to proti její vůli, je to ubližování.

Nahota

19. prosince 2011 v 9:26 | Slečna ředitelka |  Výběh s myšlenkami
Nahota je pocit. Můžeme být oblečení a přesto nazí. Být tak zranitelný, zesláblý, tak nahý.
Občas se tak cítí všichni. Já se tak cítila, když jsem si přiznala, že jsem lesba. Dnešní mladá generace bere homosexualitu jako normální věc, ale přesto... když si člověk uvědomí, že s ním není něco v pořádku, netuší, co má dělat. Cítí se v davu jako někdo bez oblečení, někdo bez kůže, někdo, komu je vidět až do srdce, do žaludku, na poslední a každou buňku v jeho holém těle. Je to prazvláštní pocit, protože přátelé říkají, že je jim to jedno, že jim na tom nezáleží, ale vy se objevíte ve světě zmatenosti, bojíte se vyjít z kouta, co jen dělat? Kde hledat? Jak nebýt sám? Kdo mi porozumí? Je to paranoia tisíce pohledů upřených na nahé oblečené tělo.
I normální lidé mají často strach, mají fobii jít mezi lidi, cítí se mezi nimi nazí. Jakoby každé oči strhávali všechno to oblečení, prozkoumávali jejich těla pohledem, měli potřebu vidět každý detail nahého oblečeného těla. Je to stud? Je to vina? Za co se ale můžeme stydět? Jen za svou vinu? Cítíme se vini za to, kým jsme a proto se cítíme nazí mezi lidmi. Stejně tak se projevuje podobná, avšak obrácená věc - stud z nahoty. Stydíme se být nazí, protože se stydíme za sebe, za svá těla, za svou existenci. Cítíme se vini za to, jak vypadáme, za to, že jsme ošklivý. A přitom na tom tak moc nesejde.
Lidé, kteří se nestydí být nazí mají obrovské štěstí, protože milují své tělo. Mohou si říkat navenek cokoliv, ale nestydí se za to ukázat se ve světle, ukázat se všem, kteří o to budou stát, nebojí se ukazovat to, co tolik milují - sebe sama.
Lidi jsou stále jen lidi, ať jim bude kdokoliv říkat cokoliv. Nikdo není bez viny, nikdo není bez hříchu, nikdo není se sebou spokojený natolik, aby se jednou v životě na alespoň krátkou chviličku necítil nahý. Nahota je přirozená věc, fyzickou prožíváme velmi pravidelně, psychickou hlavně ve chvíli, kdy je něco špatně ale přesto, že nahotu si hodně lidí vykládá jako něco špatného, je to přirozená záležitost našich životů.
 


Hudba nám hrála do kroku

20. prosince 2010 v 22:10 | Slečna ředitelka |  Výběh s myšlenkami
zima
Nemůžu spát. Jsem tak zmatená, tak mimo... všechno okolo se točí. Lidé, věci, pocity. Červený kolotoč s nádherným koněm, jeho zlatá hříva mě lechtá na obličeji. Sním a bdím, stále je to to samé. Jsou všude okolo, všechny je vidím. Mám zavřené oči, už je nechci otevřít. Musím procitnout a odhodit ho. Všechny je musím odhodit. Vykřičet se! Utéct! Poprosit! Usnout... Lehnout si do trávy a nechat vítr, aby mě objímal. Vyškubat několik stébel! Zahubit květiny. Žádné barvy, žádné veselí. Všude je tma a já vidím hvězdy. Všechny ty zlé lucerničky, které na mě hledí a smějí se mi. Ty zvuky. Chci si zacpat uši! Je to tak kruté. Nemohu se hýbat. Tančí kolem a vysmívají se mi. Přehazují si mé pocity mezi sebou. Olizují mé slzy a nechávají mě plakat dál. Tahají mě za vlasy. Ležím a chci se probudit! Noční můra nekončí. Procitnutí je horší. Opět ten samý den a to samé ráno... zmatení, mimo. Za oknem sníh a venku zima. Děsím se vloček dopadajících na promrzlou zem. Bojím se šlapat v závějích, abych nepadla do jámy... bojím se tě dotknout, abych ti neublížila... bojím se utéct, abych o tebe nepřišla...

Kam dál